Avízo

Šla jsem jednou pozdě večer z práce domů. Musela jsem dodělávat nějakou neodkladnou věc, která měla být druhého dne ráno připravená pro šéfa na stole. Venku byla tma jako v ranci, když jsem vyšla z budovy. Na krok nebylo vidět, elektrické osvětlení mělo zřejmě ten den poruchu.

Nikde ani živáčka. Zavřela jsem za sebou vrata, když se náhle přede mnou vynořila ze tmy vysoká a lehce nachýlená postava staršího muže. Na fakt, že byl starý, dnes usuzuji podle jeho hlasu. Ve tmavém dlouhém kabátě splýval téměř s tmou kolem. Měl zvednutý límec, na hlavě hluboce naraženou jakousi beranici, nebo klobouk, v tom si nejsem jistá, a do tváře mu také nebylo vidět. Zastavil se, a pozdravil:

„Dobrý večer, buďte prosím opatrná a dejte si pozor. Na konci cesty je odkrytý kanál, ve tmě není vidět, mohla byste tam spadnout. Někdo odnesl železný poklop. Asi děti. Jdu to někomu nahlásit“ říkal klidně hlasem člověka orientujícího se v prostředí.

Poděkovala jsem mu, šla dále a říkala si:

„No jo, to je sice krásné, že jste mě varoval, milý pane, jenže já bez baterky ten zatracený kanál stejně potmě nenajdu.“

Vykročili jsme každý svou cestou, já směrem  k východu z areálu a starý pán směrem k nedaleké vrátnici. Varování záhadného muže však ve mě hlodalo, a tak jsem se po několika krocích otočila a šla zpět směrem k vrátnici, ke které se před chvílí vydal i on. Předpokládala jsem, že nikomu jinému, než vrátnému, tento incident ohlásit nemůže a navíc směrem, kterým se starý pán vydal, nemohl vrátnici minout. Byla jsem si jistá, že u vrátnice ještě zastihnu jak záhadného muže, tak vrátného. Vrátný, když viděl, že se vracím, se tvářil překvapeně a brblal, že mu nikdo kolem odkrytého kanálu zatím nic nenahlásil. Když jsem se ho ptala, kam odešel muž, který mě před minutou varoval před kanálem, trval vrátný na tom, že kolem něho neprošla živá duše a mu, že tedy neunikne ani myš. Mínil, že si ze mě někdo nejspíš udělal legraci. Nakonec se ale vydal se mnou na cestu a svítil si velkou svítilnou, lampášem, jak říkal. Odkrytý kanál jsme opravdu záhy objevili na konci cesty a vrátný začal nadávat na spratky, kteří těžký poklop sundali. Po chvíli hledání v trávě jsme železný poklop našli, a s funěním ho nasadili zpět na kanál. Druhého dne jsem se za ním zastavila ve vrátnici a ptala se, zda onen člověk za ním přece jenom nakonec nepřišel. Ale pan vrátný kroutil hlavou, že ne. Tak jsem byla tehdy varována a dodnes vlastně nevím kým, a jak se vlastně stalo, že se záhadný muž beze stopy ztratil. A jsem mu za to vděčná. Kdoví, kam jsem tehdy kanálem mohla odplavat.

Podruhé mě nejspíše „strážníček–staříček“ navštívil před pár lety, v oné dlouhé „Ladovské zimě“, o které zpívá náš geniální básník, zpěvák a muzikant, Jaromír Nohavica. Střechy domů byly tehdy zavaleny nánosy sněhu a o zdi domů často opřeny laťky, nebo stojany s barevnými provazy či stuhami a varovnými nápisy, aby si kolemjdoucí dávali pozor, že ze střech padá sníh. Vyhýbala jsem se pochopitelně takto označeným domům a s pocitem bezpečí chodila podél těch, kde žádné varování nebylo.

Kolem poledne jsem si chtěla jednoho dne z práce odskočit koupit něco na zub. Sluníčko svítilo, obloha byla modrá a já se blížila k průchozímu domu, kterým jsem musela projít a zahnout k obchodu s potravinami. A stalo se něco velmi podobného, co jsem popsala výše. Kousek od domu mě zastavil starý vysoký pán, hubený, celý nějaký šedivý, pozdravil a varoval:

„Prosím vás, dejte si teď pozor, půjdete-li do průjezdu tohoto vysokého domu. Je tam na střeše obrovský nános sněhu. Jak to spadne, může to někoho zranit, nebo i zabít.“

Pokývala jsem hlavou, na znamení souhlasu a poděkovala, ale říkala si, že přece nebudu obíhat dalších pět bloků, jenom proto, že ten důchodce žije v obavách. Malá pochybnost však ve mně přece jenom zahlodala.

Zastavila jsem se proto asi tři, čtyřii metry před průchozím domem a koukala nahoru na střechu, zdali ten starý pán ve svém věku mohl vidět to, co já nevidím. Tam, kam jsem dohlédla, nebylo po obrovském nánosu sněhu ani památky. Náhle se ozvala rána jako z děla a těsně přede mě spadla hora těžkého, mokrého sněhu, dosahující výšky asi dvou metrů. Jeden mokrý, velký sněhový flastr mě liskl do tváře a druhý spadl za krk, až se mně zatmělo před očima.

„Tááák a mohlo být po mně“, blesklo mně hlavou.

Zůstala jsem jako zkamenělá a lapala po dechu. Stála jsem doslova zmrazená, bez pohybu, a vůbec mně nedošlo, že může přijít další sněhová nadílka. Záhy ke mně přiběhli nějací lidé a v obavách, že sesuv sněhu nemusí být poslední, mě jej pomohli oklepat a popostrčili dále z nebezpečné zóny.

Vzápětí jsem se vzpamatovala a začala rozhlížet po onom starém pánovi. Říkala jsem si, že to byl snad jasnovidec a že musí být někde docela blízko. Chtěla jsem ho doběhnout a říci mu, co se stalo, že měl pravdu, a aby se šel na to sněhové nadělení podívat. A také mu znovu poděkovat. Rozhlížela jsem se však marně. Nebyl nikde v dohledu.

Když si někdy na varovné avízo obou starých pánů vzpomenu, nejde mi ledacos na rozum. Jak mohl jeden ve svém věku tak dobře vidět bez světla, v naprosté tmě odkrytý kanál a proč nedošel informovat  pana vrátného, jak původně chtěl, když šel navíc tím směrem? A druhý, předvídat hrozící nebezpečí pádu sněhu se střechy, když nebylo ale vůbec nic vidět? Faktem však zůstává, že byl můj zachránce hodně vysoký a já se svými 160 cm byla v tomto směru v nevýhodě. Každopádně svou záchrannou akci načasovali oba velmi přesně, než jsem se mohla octnout v pěkném maléru.