Stalo se za bílého dne

Následující, poněkud bizarní příhoda, mě potkala v době, kdy byly obě moje ratolesti ještě školou povinné děti, navštěvující vždy v sobotu dopoledne různé zájmové kroužky. Syn brzy ráno utíkal s kamarádem do Zoologické zahrady, která nabízela dětem oblíbený přírodovědecký kroužek, dcerka chodila již ani nevím kam, je to přece jenom fůra let a člověk si nemůže všechno pamatovat. Manžel odjížděl většinou také, navštěvoval pravidelně své rodiče v důchodovém věku na jižní Moravě. Měla jsem tím pádem celé dopoledne nikoliv pro sebe, ale vyčleněné na úklid po svých miláčcích.

Nejinak tomu bylo i jednoho letního sobotního dopoledne, kdy jsem jako obvykle začala šúrovat linoleum na podlaze v kuchyni a předsíni. Zdálo se mně však, že podlaha schne nějak pomalu. Proto jsem otevřela dveře do chodby, společné pro všechny sousedy, obývající tři vedlejší byty a garsoniéru na našem patře. Chtěla jsem, aby průvan rychleji popohnal schnutí. Přešla jsem do kuchyně, koupelny a na záchod, kam jsem vylila vodu z kyblíku a vymáchala hadr na podlahu. Když jsem se vrátila do kuchyně, zaslechla jsem nějaký šramot, ozývající se ze společné chodby.

Pohlédla jsem tím směrem a dech se ve mně zastavil. Do dveří našeho otevřeného bytu vběhl náhle cizí polonahý, bosý muž. Měl nápadně bílou barvu kůže, jakoby v životě nebyl na slunci. Oděn byl pouze do bílých slipů, které úplně splývaly s andělskou bělobou jeho těla, takže vypadal z dálky jako by byl zcela v rouše Adamově.

První co mě napadlo, bylo: „Úchyl, nebo blázen! Kristepane, kdo to je? Co to je zač? Kde se tady vzal? Co teď? Co dělat?“

Albín proběhl předsíň a vběhl našim dětem rovnou do pokojíčku. Stála jsem v kuchyni jako opařená, ale mozek mně začal pracovat na plné obrátky. Co jsem podnikla, jako první bylo, že jsem skočila k oknu a dokořán ho otevřela. V případě nouze, kdyby mě chtěl ten blázen napadnout, nebo vraždit, jsem byla připravena volat o pomoc. Udělat razii a přepadnout vetřelce v dětském pokoji, to jsem si věru netroufla, ani mne to nenapadlo. V rychlosti jsem pouze chňapla po jediné zbrani, která byla na kuchyňské lince po ruce a tou byla poklice z papinového hrnce. Stála jsem bojovně v kuchyni, rozhodnuta se nedat a v případě nutnosti umlátit padoucha papiňákovou poklicí s čudlíkem nahoře.

Z pokojíčku se vzápětí začal ozývat nějaký rozčilený a hádavý mužský hlas a současně hned po něm naříkavý, jakoby dětský hlásek. Tuhla jsem strachem, zda se mně do bytu nenakvartýrovalo těch úchylů snad více, že tam mohli vběhnout ještě před běloušem, když jsem vylévala vodu v koupelně, aniž jsem je stačila vůbec postřehnout. Nebo zda tam uvnitř ten cvok někoho netrápí, nějaké dítě například. No, situace na infarkt.

Náhle bělouš vyběhl z pokoje našich dětí zpět na velkou společnou chodbu, aniž se podíval směrem ke mně, stojící stále bojovně s pokličkou v ruce uprostřed kuchyně. Já měla v tomto momentě jedinečnou příležitost skočit a zavřít mu dveře našeho bytu před nosem, což jsem ovšem nestihla. V následujícím okamžiku k nám totiž vběhl znovu a rovnou si to namířil zase k dětem do jejich pokoje! Už, už jsem se chystala volat z okna někoho na pomoc, ale ještě jsem se otočila, abych zjistila, kde se vetřelec přesně nalézá – a chlap stál přede mnou!

Fuj, to byl úlek! Jak běhal naboso, vůbec ho nebylo slyšet. Ruka s pokličkou od Papinova hrnce mně však v tu ránu klesla dolu. Jen těžko mohu popsat své překvapení, když jsem pohlédla do tváře nevítanému návštěvníkovi.

Hleděl na mne náš hodný a laskavý soused, přímo z vedlejšího bytu, asi sedmdesátiletý starý pán! Dívala jsem se do nešťastné, smutné a uplakané tváře pana souseda Karase. Přesto, že jsme žili vedle sebe celé dlouhé roky, málokdy jsem ho vídala a v poslední době vlastně vůbec. Od té doby, co odešel do důchodu, jsme na sebe neměli jaksi štěstí. Jeho žena, paní Karasová, sem tam něco na chodbě prohodila, že to s tatínkem nevypadá moc dobře, ale detaily si nechávala vždy pro sebe.

„Prosím vás, neviděla jste tady někde moji maminku, já ji hledám a nemůžu ji najít?,“ naříkal přede mnou pan Karas dětsky plačtivým a ukňouraným hláskem. Přešlapoval z jedné nohy na druhou a pusu měl staženou do podkovy.

„Ona mně schovala moje hračky, že jsem zlobil a já je musím opravit, protože jsou polámané. Ale ona je schovala tak, že je nemůžu vůbec, ale vůbec a nikde najít! A už jsem prohledal úplně všechny pokoje“ žaloval pan Karas na maminku a začal opravdu plakat.

A já se v tom zmatku a předcházejícím stresu domnívala, že maminkou myslí pan Karas svoji manželku! Paní Karasovou! Že mu zkrátka paní Karasová někam zašantročila hračky, které pan Karas opravuje svým vnoučatům! To bylo první, co mě napadlo. Že nám běhá po bytě polonahý, uplakaný a bosý a že mě k smrti vyděsil, jsem z hlavy vytěsnila a přestalo mě to trápit. Ta úleva! Ježíši, to byla úleva, že onen obávaný úchylák je jenom náš soused.

„Vydržte, pane Karasi, vydržte chvilku. Já Vám maminku hned najdu a přivedu a ty hračky vám určitě vrátí, nebojte se,“ konejšila jsem ho a slibovala jako zlatá rybka, celá šťastná, že je nebezpečí zažehnáno.

Nechala jsem proto pana Karase panem Karasem. Ten se nám mezitím zase nakvartýroval do dětského pokojíčku a pokračoval v jeho prohledávání. Objevil zde další spousty hraček našich dětí, které rozkramařil a zkoumal ze všech stran, ale ty svoje pochopitelně nemohl najít. Byl z toho tak nešťastný, že jsem byla na chvíli v pokušení mu jít pomáhat hračky jen tak, na oko hledat, abych zmírnila jeho smutek a nějak ho zabavila. Ale přece jenom, něco se mi na celé té zapeklité situaci nezdálo. Jeho reakce byly tak nečekané, infantilní a na hony vzdálené distingovanému pánovi, kterého jsem znala, že jsem zůstávala stále ve střehu.

Vyběhla jsem z bytu a chtěla zazvonit u Karasů. Dveře k sousedům však byly dokořán otevřené, a ač jsem opakovaně paní Karasovou vyvolávala a zvonila na ni, nikdo se neozýval. Asi po půl hodině přiběhla po schodech celá schvácená, že ji manžel utekl, že už oběhla všechny domy v sousedství a že ho nemůže nikde najít. Když jsem jí řekla, co se stalo a že pan Karas prohledává právě už po několikáté náš pokojíček, pokývala jen hlavou a sdělila mně smutnou pravdu. Že manžel trpí těžkou demencí, která ho uvěznila zpět do dětství, do věku asi pěti let. Žil v posledních letech v domnění, že paní Karasová je jeho maminka a toho sobotního dopoledne již od rána hledal oblíbené plechové a dřevěné hračky svého dětství. Věděl přesně jejich názvy a také jak vypadají, takže z umělohmotných, plastových hraček našich dětí, které v pokojíčku převážně nacházel, si musel připadat jako na jiné planetě a byl ve své pomatenosti ještě více ztracený.

Ještě dlouhý čas žila paní Karasová v této schizofrenické dvojroli manželky a současně i matky svého muže, než se pan Karas odebral na onen svět. Že tato situace musela představovat po celou dlouhou dobu jeho zákeřné nemoci pro paní Karasovou velký útok na její psychiku a vyčerpala i veškeré fyzické síly, není nejmenších pochyb. Po smrti pana Karase, rozhodly dcery, že nejlepší pro všechny bude, přestěhovat maminku k sobě, někam na Pardubicko. Když jsem s ní mluvila naposledy při věšení prádla na balkoně, řekla jsem jí:

„Víte, co se říká paní Karasová, že starý strom se nemá přesazovat?! Tím nechci říci, že jste stará, ale myslím si, že byste to zde mezi námi určitě zvládla!“

No, ale bylo rozhodnuto. Paní Karasová se přestěhovala a hned první noc v novém bytě zemřela ve spánku.