Anonym

Před více jak dvaceti lety nalezla dcerka v domovní schránce anonymní dopis. V obálce s její adresou, bez známky. A nutno říci, že ji pořádně vyděsil. Přesto, že již byla osmnáctiletá slečna, měla při jeho čtení pořádně nahnáno a okamžitě mně telefonovala do práce. Když četla rozčileně obsah anonymu plný oplzlostí a sprosťáren nejhoršího kalibru, téměř koktala, jak byla vystrašená.

Předesílám, že matka příroda dceru obdařila atributy ženské přitažlivosti, které však v tomto případě sehrály spíše svoji negativní roli. Zdálo se, že anonymnímu pisateli nedopřávaly zřejmě klidný spánek. Z obsahu dopisu vyplynulo, že jí vídal přes léto opakovaně na koupališti a na přehradě, a měl ji, aniž to tušila, podrobně zmapovanou. Okruh dcerčin přátel byl hodně velký. Převážně kamarádi, spolužáci a známí ze základní a střední školy. Když dopis dočetla, nebylo mně ale vůbec do smíchu a v prvním momentě jsem uvažovala, že vše nahlásíme na policii.

„To bude zcela určitě nějaký psychopat, “ honilo se mi hlavou.

„Mami, kdo mohl takové hnusárny napsat? Nenapadá Tě někdo?“ zeptala se mně nešťastně dcera.

Zamyslela jsem se a v tu ránu měla náhle před očima mladého přítele její kamarádky z dětství, Magdy. Jeho jméno si již dnes nepamatuji. Ale když jsem ho vyslovila tehdy do telefonu jako odpověď na dceřinu otázku, rozčílila se dcera, jak můžu něco takového vůbec vypustit z úst! Řekla mně, že jsem se zbláznila, když podezírám její kamarády z dětství! Kamarády, které zná odmalička a za které by dala ruku do ohně. Marně jsem ji vysvětlovala, že nikoho nepodezírám. Že se mně zkrátka a dobře, objevil po její otázce tento kluk před očima, ani sama nevím proč, a ať vezme laskavě v úvahu, že on přece není žádný její kamarád z dětství! Mladík, kterého jsem mimochodem já znala opravdu jen od vidění.

Večer, když jsem přišla z práce domů, jsem si sedla do křesla a v klidu si anonymní veledílo, hemžící se hrubými chybami přečetla.

„No teda, psychopat a navíc ještě IQ-tykve,“ kalkulovala jsem.

Hlavně jsem ale byla překvapena a potěšena zjištěním, že se s gramatickým handicapem pisatele vlastně podstatně zužuje počet podezřelých. Její kamarády ze střední školy jsem proto vyloučila. I když to, že dceru má na mušce nějaký trotl, mě vůbec neuklidnilo.

Při pročítání oplzlého elaborátu mě náhle na několika místech zarazila opakující se slova slangového charakteru, i slova, která obsahovala hrubé chyby v podobě tvrdého a měkkého i. A náhle opět, jako rána palicí do hlavy! Uviděla jsem před sebou dětský památníček své dcery. Vylétla jsem jako střela a běžela do knihovny hledat památník, hnána silou posedlého detektiva. Bylo mně jasné, že ta slangová slova najdu právě v tomto památníčku, který dcerka rozdávala kamarádkám ve druhé, nebo třetí třídě, kdy jí bylo cca osm let.

A teď si dovolím malou odbočku „zpátky do minulosti“. Můj děda z maminčiny strany pracoval za I. republiky, a také po II. světové válce jako vrchní četnický strážmistr. O něm jsem se myslím, již zmínila. Od malička jsem slýchávala v jeho podání historky, jak pátral a honil po rajónu nejrůznější zločince a padouchy. Jak krok za krokem odhaloval jejich přečiny proti zákonu a s jakou urputností jim šel po stopě. Inu, takový Arazim z populárního televizního seriálu Četnické humoresky. Často jsem po dědovi chtěla, aby mně záhad plné příběhy vyprávěl znovu a znovu, a v duchu jsem pátrala s ním. No a nyní jsem dostala příležitost otestovat své detektivní sklony, které jsem myslím, po dědečkovi trošku podědila.

Památníček jsem v knihovně bohužel nenašla. A tak mé kroky v dosti pozdním večeru směřovaly do sklepa, kam jsem již dříve musela z nedostatku místa ve dvoupokojovém bytě, přesunout dětskou knihovničku. Neměla jsem klid, dokud jsem neobjevila na polici krabici a v ní, mezi pohádkami a knížkami z nejrannějšího dětství svých dětí, i dceřin památníček. Mé velmi nepříjemné podezření se potvrdilo! Když jsem nalistovala obrázek s věnováním a s připojenou krátkou básničkou, cítila jsem se jako vítěz. Nejenže totéž slangové slovo s úplně stejnou chybou, ale dokonce i písmo bylo téměř totožné, jako rukopis anonymního pisatele. Pisatel, v tomto případě pisatelka a kamarádka z dětství Magda! Svůj rukopis od doby, kdy seděla ve školní lavici, téměř nezměnila. Byla o dva roky starší než dcerka, ale bohužel, školní vzdělávací systém ji působil hodně velké problémy. Pro dceru to byl přímo šok, ale „indicie“ byly nezvratné.

Jenom povaha Magdy nám s oplzlým obsahem dopisu nešla ani trochu dohromady. Magda byla klidný, nekonfliktní typ člověka s dobráckým úsměvem. Jestliže však bylo nesporné, že dopis Magda napsala, jediné vysvětlení proč to udělala bylo, že se nechala někým zmanipulovat. Kdo jiný v okolí Magdy by byl schopen psát mé dceři oplzlosti, než její přítel?

Dcera se rozhodla jednat. Při první příležitosti, když domnělého pisatele potkala večer na ulici, na něj zhurta zaútočila, že má stoprocentně ověřené, že on je autorem anonymu a že máme důkazy. Zděšený a zaskočený mladík zůstal bez dechu a v následujících minutách vše přiznal. Koktal a stále se jen vymlouval a omlouval. Na svoji obhajobu uvedl, že se s Magdou strašně nudili, tak on vymyslel tento druh zábavy. On diktoval, Magda psala.

Úlek a trapas byl na tvářích obou bývalých kamarádů dcerky patrný ještě dlouho. A kdoví, možná si i dnes po letech lámou hlavu, jak mohla dcera bez pomoci jakýchkoliv kriminalistických metod jejich anonymní skvost odhalit.