Ztracené hříchy
Je to již hodně dávno, spoustu let, ale pamatuji si tuhle příhodu tak dobře, jako kdyby se stala včera.
Navštěvovala jsem v první a ve druhé třídě základní školy na přání svých rodičů hodiny náboženství. Vyučovala je tehdy, na počátku 60. let, starší paní katechetka, pro kterou jsem měla slabost, protože uměla krásně malovat. Kreslila mým spolužákům i mně do památníků krásné Panenky Marie a Ježíšky, jen tak, tužkou, a já na jejích malůvkách mohla oči nechat. Ale hlavně jsme od ní dostávali stále nějaké svaté obrázky, krásně barevné s krajkovým okrajem. Těch jsem měla celou sbírku. A to se mně na celé výuce náboženství líbilo nejvíce. Horší to již bylo se samotnou výukou a přípravou na svaté přijímání. Ale paní katechetka byla hodná a trpělivá. Protože svatému přijímání předchází, jak známo, takzvaná první svatá zpověď, zaměřila se na výklad desatera Božích přikázání, abychom byli k tomuto úkonu náležitě vyzbrojeni.
Když nastal onen den D, den svaté zpovědi, shromáždilo se nás asi třicet dětí v malém barokním kostelíčku. Zde nás měl pan farář vyzpovídat z našich dětských hříchů a udělit pokání. Paní katechetka si nedělala žádné iluze o dokonalosti dětské paměti, a proto přikázala, nebo spíše doporučila všem, aby si raději seznam svých hříchů sepsali na velký papír. Aby měl každý hned jasno, jaký je hříšník a nezapomněl je panu faráři ve zpovědnici nahlásit všechny! Den před zpovědí jsme měli ještě účinně litovat svých hříchů a teprve poté je hezky napsat pod sebe a očíslovat. Protože jsem byla dle názoru mého tatínka vzdorná, vzpurná a trucovitá, nutno přiznat, že se mně opravdu účinná lítost nedařila a nedařila, ať jsem dělala, co mohla. Pamatuji se, že jsem ze sebe zkoušela vymáčknout nějaké slzy, ale nešlo to. Vypotila jsem pak přesně deset hříchů a běžela se zeptat kamarádek, k jakému číslu dospěly ony. Měly jich víc! Byla jsem v pokušení si nějaké ještě vymyslet a připsat, abych nebyla za nimi pozadu, ale strach mě nakonec držel při zemi a zůstala jsem jen u svých směšných deseti.
V kostele si každý postupně klekl ke zpovědnici a překoktával panu faráři šeptem do ucha přes mřížku svůj hříšný škrabopis. Trvalo to nekonečně dlouho a zvláště kluci začali být neklidní. Pošťuchovali se, a nakonec se začali honit po kostele, což rozčílilo paní katechetku. Došlo na facky a pohlavky, než se jí podařilo kluky zpacifikovat a postavit je jakž takž do latě. V tom zmatku jsem ale najednou zjistila, že můj seznam hříchů je pryč. Někdo mně ho vzal. Zpanikařila jsem, začala běhat po kostele a hledala svůj papírek v lavicích. Byla to pro mne nepředstavitelně dramatická situace a bylo mně do breku. V tu ránu jsem už nevěděla, jaké hříchy jsem vlastně páchala a bylo mně jasné, že panu faráři nepošuškám ani ň.
Moje spolužačka Jana Málková, která byla o rok starší, protože druhou třídu musela opakovat, když viděla mé zoufalství, se rozhodla pro dobrý skutek. Podala mně svůj seznam hříchů se slovy:
„Na, vem si ten můj, já už jsem byla a všechno tam odříkala. A mám se jít modlit tolik Zdrávasů a Otčenášů, že zde budu až do rána,“ stěžovala si.
Mně v ten moment ovšem nedošlo, že když přeříkám její hříchy panu faráři do zpovědnice, že se jednak dopustím podvodu a jednak vyfasuji stejně dlouhé pokání, čili trest jako hrom! Byla jsem však ve strašných nervech a v podstatě ráda, že mám nějaký glejt v ruce. Nějakou jistotu, že se mám čeho chytit.
Hříchy byly tak strašně naškrábané a bylo jich tolik, že se mně zatmělo před očima, když jsem je panu faráři začala číst. Bylo jich rovných 25. Pomaloučku jsem louskala škrabopis a nevěřila svým očím i uším, co všechno jsem vlastně prováděla. Například trhala mouchám nohy a křídla, trápila chrousty zapřaháváním do krabičky od sirek, přivazovala kočkám na ocas plechovky a podobné lumpárny. Mátlo mě však, že Jana psala všechno v mužském rodě, což jsem si v duchu vysvětlila tím, že když opakovala třídu, bude asi na tom se psaním špatně. Při čtení hříchů jsem měla dojem, že pan farář stále vzdychá. „Bodejť by nevzdychal z té hrůzy, kterou mu čtu a on to musí poslouchat,“ uklidňovala jsem se. Za pokání jsem dostala dvacet Otčenášů a dvacet Zdrávasů a zdrcená jsem dopadla na kolena vedle Jany, svým způsobem ale šťastná, že to mám za sebou. Nedalo mně to však, a během modlení jsem vyzvídala:
“Prosím Tě Jano, proč jsi to psala všechno jako bys byla kluk,“ zeptala jsem se Jany a nad její odpovědí zkoprněla:
„To nebyly moje hříchy, já jsem je zapomněla doma napsat, tak mně tyto půjčil Jiřan Ptáček, ale jeho taky nejsou, protože on hříchy po cestě sem do kostela ztratil a tyto jsou Olina Jeřábka,“ vysvětlila mně Jana, že jsem byla čtvrtá v pořadí, která panu faráři předčítala na fous stejné hříchy.
Ptáček s Jeřábkem již měli dávno odmodleno, ale nejspíš to vzali hákem a byli již na cestě domů. My dvě poctivky, obě s otlačenými koleny od dlouhého klečení, jsme činily naše pokání až do doby, než na nás houkla správkyně kostela:
„Hej, vy dvě jeptišky, mazejte domů! Potřebuji zamknout!“
Konečně přišlo vysvobození! Zničené jsme se couraly k domovu. Vtom jsem potkala maminku, která mně šla v ústrety, neboť měla obavy, kde tak dlouho trčím.
“Prosím Tě, kde jsi byla tak dlouho? Vždyť již všichni z kostela dávno šli!“ ptala se zvědavě.
„Ááále, pykala jsem za cizí hříchy mami,“ odvětila jsem po pravdě.
„Cože jsi pykala?! Za jaké cizí hříchy proboha,“ děsila se mamka a vykulila na mne oči. „No, za hříchy Ptáčka a Jeřábka, protože mně někdo v kostele šmajznul moje hříchy, tak jsem si nakonec musela půjčit jejich hříchy a panu faráři také četla jejich hříchy“ snažila jsem se vysvětlit mamince zapeklitě složitou situaci, na které jsem nenesla žádnou vinu, ale pykala za ni.
„Mě raní mrtvice,“ úpěla maminka. Vždyť Ty holka snad přitahuješ všechny průšvihy a maléry. To Tě Pánbíček jistě trestá za všechny Tvé trucpodniky, zlomyslnosti a naschvály. No to je óóóóstuda, číst cizí hříchy v kóstele, já to nepřežiju, chudáááák tatíííínek, až se to dozvíííí“ kvílela mamka.
No a jak to celé skončilo? Dostala jsem mazec za podvod a celý tyátr měl ještě dohru u pana faráře, kterému mamka všechno naprášila. Slyšela jsem však za pár dnů večer, když tatínkovi líčila reakci pana faráře, že se pan farář smál, až se za břicho popadal.
Komentáře