Žáruvzdorná žena

Moje babička Maryka měla dvě dcery. Starší Zdenku, moji maminku, a mladší, kudrnatou Vlastu, o které ještě bude řeč. Maminka po babičce sice nepodědila její předvídavost a předtuchy, ale objevily se u ní již od dětství vlastnosti, které jejím rodičům dělaly starosti. Měla sníženou citlivost na teplo a náměsíčné sklony. Ale pěkně popořádku.

Snížená citlivost na teplo nebyl problém ani tak pro moji mamku, jako pro její okolí, zvláště pro nejbližší rodinu. Mamča bývala hodně zimomřivá a stále sebou všude vláčela termofor, který si dávala nejen do postele, ale nosila ho, pokud nebyla zrovna v práci, doma při sobě pod svetrem, či županem. Také ráda vysedávala za zimních večerů na horkých akumulačních kamnech v ložnici, kde jsem jako malá nevydržela sedět ani minutu.
Její potřeba tepla byla tak velká, že se večer s oblibou koupala v horké vodě. Taťka jí vždy domlouval a dělal přednášky:

„Ty se nejdeš koupat, ty se jdeš pařit do vařící vody! To je nebezpečné a není to zdravé.“

Maminka se však vždy naložila blaženě do vany a lebedila si v horké vodě. Z vany stoupala pára, pro kterou nebyla ve vaně ani vidět a ona byla nadmíru spokojená, a netrápilo ji, že si může ublížit. Vzpomínám si také na překvapenou kadeřnici, která mamince jednou umývala vlasy a nechápavě vrtěla hlavou, když mamka stále hlásila, že voda je studená. Nakonec jí řekla:

„Milá paní, já se mám, na rozdíl od Vás ráda! Vždyť ta voda už skoro bublá!“

Když jsme byli malí, musel tatínek pro tuto maminčinu vrozenou anomálii občas zkontrolovat teplotu vody při koupání, aby nás nechtě neopařila. Jednou se totiž stalo, že nám ve vaně ve stoje umývala vlasy a poté smyla pěnu z mýdla (šampony tehdy ještě nebyly) tak, že vylila na mého malého bratra z hrnce horkou vodu. Ten začal strašně ječet, že jsem v panice vylítla z vany jako blesk, běžela k umyvadlu a vlasy si spláchla fofrem studenou vodou sama. Věděla jsem, že maminka způsobila bratříčkovi nějaký malér a nemínila jsem se stát její druhou obětí. Maminka stála zděšená nad nebohým řádícím bráškou, který dupal a ve stresu ji začal nadávat, což jako malý pětiletý prcek předtím nikdy neudělal. To však maminku vytočilo natolik, že opařený synek, neopařený synek, dostal chudák brácha na zadek. Bože, jak mě ho bylo líto! Naštěstí se mu nic nestalo, nemusím však dodávat, že tato příhoda vyvolala rozepři mezi rodiči. I já s bratrem jsme měli vrozený pud sebezáchovy a maminku již na sebe raději nepouštěli.

O pár let později učinila maminka ve svém sebepoškozování další parádní krok. Jednou v zimě večer k nám přišla na návštěvu naše známá, které jsme říkali tetičko. Byl to takový zvyk, že polovině sousedů jsme v naší obci říkávali tetičko a strýčku. Teta si přišla popovídat v kuchyni s maminkou, která se opírala o rozhajcovaná kuchyňská kamna, aby jí nebyla zima. V kamnech pěkně fajrovalo a na plotně mamka vařila večeři. Jak si spolu ty dvě povídaly, tiskla se moje zimomřivá mamka k horkým kamnům a žár na mamce začal pracovat. Napřed ji vzadu chytla zástěra a postupně plamen uchvátil i sukni a část svetru. Teprve, až se začal ze spálených textilií valit hustý kouř, vyděsil klábosící tetičku a ta začala křičet:

“Propánajána! Paní, vždyť vy hoříte, honem vodu!“ A začala mamku hasit.

Hořela, mamka hořela, a měla popálený zadek. Táta lomil rukama a dával ji pak obklady na puchýře. A mamince se asi líbilo, jak ji taťka obskakuje, chudinku popálenou. Tetička si pochopitelně dobrodružství s hořící maminou nenechala jen tak pro sebe, ale podělila se o ně se všemi známými.

A protože se historie někdy opakuje, sníženou citlivost na teplo jsem v mnohem menší míře, tak trochu podědila po mamince i já. Začala jsem si to uvědomovat až v dospělosti, vlastně s narozením dětí, kdy jsem nebyla schopna rozpoznat horkou a teplou vodu a koupání miminek se musel ujmout manžel. Občas se mně také stalo, že jsem se spálila, když jsem si sama přikládala teplé olejové zábaly na nemocné průdušky a necítila horkost oleje.

Manžel se dodnes drží za hlavu, když někdy zkouší teplotu vody ve vaně poté, co jsem z ní vystoupila. Vždy začne syčet, poskakovat a dělá opařeného! Také se bojí ode mne převzít horký čaj ve sklenici, která nemá ouško. Vždy, když mu čaj připravím a předávám, tváří se podezíravě. Někdy na strach zapomene, bezelstně vezme sklenici do ruky a vzápětí řve jako tur a nadává mně do zapráskaných mimozemšťanek.