Vliv měsíce

Žádné nebeské těleso nám není tak blízko jako Měsíc. Měšunček! Tak říkala moje wasrpolská babička měsíčku na nebi, když mě chovala v náručí a ukazovala rukou vzhůru. Velmi dobře se na naše večerní vycházky pamatuji, a to přesto, že jsem měla teprve asi dva roky. Říkala jsem měsíčku tehdy rohlíček. Svítil nám na cestu a já se tiskla k babičce a měla ji nejraději na světě. Chtěla jsem však mermomocí vědět, jak tento nebeský rohlíček chutná. No a babička mně řekla, že asi jako „mejdlíčka“, cukroví, kterého jsem se mohla ujíst. Úplně jsem se vžila do představy, že se do měsíčku zakousávám a že je ještě chutnější a jak jsem říkávala „dobřejší“ než můj oblíbený pamlsek. Vymyslela jsem si jeho chuť a pamatuji si ji dodnes. Byla jedním slovem božská.

Později, jak jsem pobrala trochu více rozumu, připustila babička, že měšunček není takové neviňátko, jak si myslím, nýbrž že je to „potfornik jedyn!“ Potfornik byl u babičky mužský ekvivalent slova potvora, pochopitelně po wasrpolsku. A vyprávěla mně, co si zažili díky vlivu měsíce s moji maminkou, když byla malá. Bohužel, v průběhu let se mně většina příhod vymazala z paměti a vzpomínám si jen na některé.

Babička často dramaticky líčila, jak se moje maminka Zdenička od dětství potulovala v nočních hodinách po bytě, místo toho, aby bezstarostně a klidně spala, jako její mladší sestra Vlastička. Když její noční šmejdění probudilo dědu i babičku, přistihli svoji starší dcerku, jak se po bytě pohybuje s doširoka rozevřenýma modrýma očima. Ten vytřeštěný pohled je prý vždy vylekal. Jenže záhy zjistili, že Zdenička je vůbec nevidí, ba ani neslyší. Babička prý chtěla dcerku zpočátku budit a uložit zpět do postele, ale děda, více poučený o somnambulismu – náměsíčnictví, babičku zarazil a jen hlídal, aby dcerka něco nevyvedla. V povědomí lidí bylo patrně hodně zakotvené líčení náměsíčníků, jak chodí toporně s předpaženýma rukama po střechách domů.

Většinou noční výlety mé maminky netrvaly dlouho, snad nejvýše hodinu. Maminka prý chodila po bytě pomalu, vyhýbala se překážkám, osoby neviděla, míjela je, koukala někam do nekonečna, a nebyla schopná jakékoliv komunikace. Činnosti, které v tomto náměsíčném putování vykonávala, neměly nic společného s tím, co dělala v normálním bdělém stavu. Většinou přestavovala a přenášela z oken, z  místa na místo květináče s muškáty, které babička pěstovala. A to i květináče větších rozměrů, které by normálně měla velký problém uzvednout, natož nosit po celém bytě. Když si dostatečně s květináči vyhrála, ulehla prý do postýlky a spala. Ráno ji dědeček ukazoval binec, který po sobě v noci zanechala, květináče po zemi, sundané z oken a květinových stolků a ona tomu nemohla uvěřit. Nepamatovala si ale vůbec nic. Babička však měla obavy, aby to vyklízení květináčů z oken nebylo jen vlastně odstraněním překážky v okně, aby Zdenička mohla vylézt na okenní římsu, na střechu a hurá někam na komín. Začala proto důsledně zavírat okna v celém bytě. Na klidném spánku ji to však nepřidalo.

Jedna příhoda se v rodině tradovala a vyprávěla v souvislosti s maminčiným náměsíčnictvím hodně dlouho. Jak známo, nakládaly hospodyňky před padesáti a více lety, kdy ještě v domácnostech neexistovaly ledničky, vajíčka do velkých pětilitrových sklenic. Aby měly přes zimu zásoby. Také moje babička si dávala tu práci a očištěná vajíčka pěkně skládala špičkami dolů do vodního skla, nebo vápenného roztoku. Nakonec zakryla sklenice celofánem a víčkem a měla na nějakou dobu vystaráno. Celý velký kuchyňský stůl byl ten večer pokrytý asi deseti sklenicemi plných vajíček, která takto uchovávaná dlouho vydržela a babička je používala převážně pro pečení. Byla po práci s nakládáním již unavená a řekla si, že sklenice uloží do spíže až ráno, a šla spát.

V noci babičku vzbudilo ťapkání bosých nožek a nad tím co uviděla, by se v ní krve nedořezal. Ve svitu měsíce, který pronikal do pokoje, uviděla svoji dcerku Zdeničku, jak špacíruje po kuchyni s velkou pětilitrovou sklenicí, s právě naloženými vejci v náručí, jakoby držela pouhou hadrovou panenku a nikoliv pětikilovou zátěž. Babička začala zděšeně třepat dědou, aby se probudil a nějak zasáhl:

„Tato, ber tu Zdeňu, bo mě šlak frefi. To je ťulpas ta děucha. Urob cosik, něž budu vajca v dupě,“ kvílela tiše babička.

Do láhve se mohlo vejít cca padesát vajíček, ze kterých, při eventuálním pádu sklenice na podlahu, by snad jen kouzelník vyrobil volská oka, nebo míchaná vajíčka, „vajčinu“, jak babička říkávala. Seděli s dědou oba v posteli zkoprnělí a racionálnější děda pouze šeptem radil do situace raději nezasahovat, i když bylo ve hře mnohem více než květináče. Zdenička vypadala jako přízrak, pohybovala se lehce, téměř se vznášela zvláštním tanečním krokem. Chudák babička se jen modlila, ať to vajíčka přežijí. Byla jednak velmi šetrná a za druhé, co by lidem řekla, kdyby musela kupovat nová vejce? Přiznat náměsíčnou dcerušku? To by byla haňba!

Zdenička však tentokráte pouze nosila a prohazovala sklenice na stole, jako figurky na šachovnici. Dávala je zase zpět, přesně na své místo a nakonec šla spokojeně spát. Babička, ta ale nespala až do rána! Okamžitě odnesla všechny sklenice do spižírny a pro jistotu zamkla. Rokovala s dědou co dělat, když budou noční náměsíčné toulky jejich dcerky pokračovat a bude jim stále takto zatápět! Naštěstí, jak jejich Zdeňka vyrůstala z dětských střevíčků a šla do puberty, ustávaly pomalu i její náměsíčné eskapády. Já sama jsem se stala svědkem jednoho jejího náměsíčného výstupu v době, kdy měla maminka čtyřicet dva let. Trval krátce, ale dal mi co proto. Ale o tom snad, až někdy příště.