Strážníček II. díl

Andělíček strážníček dělal asi, co mohl, aby mě zachránil od všeho zlého. Stál nejen při mně, ale také při mém, o rok mladším bratrovi. Když mně bylo asi 7 let, vydali jsme se spolu bruslit na zamrzlou plochu starého koupaliště, které se rozprostíralo v rozlehlém lesoparku, za takzvanou Malou vilou, do které se naše rodina přestěhovala.

Kdysi bývala Malá vila majetkem významné podnikatelské rodiny Low-Beerovy. Ta si koupaliště vybudovala s bazénem, který se napouštěl vodou z jejich nedaleké textilní továrny a v zimě sloužil jako kluziště. Nevzpomínám si, zda se rodiče šli tehdy přesvědčit a vyzkoušet sílu ledu, na který nás pustili bruslit, vím však, že přijatelnější pro ně bylo toto kluziště, než led na řece Svitavě hluboké až 3 metry. Svitava tekla kolem lesoparku a nechat nás bruslit na řece, považovali rodiče za větší riziko.

A tak se paradoxně stalo, že při našich bruslařských pokusech na kluzišti, mně náhle můj milý bráška zmizel z očí. Začal se náhle v jednom rohu rychle propadat do stále tenčího ledu. Mlátil divoce kolem sebe ručkama a já věděla, že je hodně zle. Z rozpraskaného a rozbředlého ledu mu vykukovala za chvíli už jen hlava, která se mu však kupodivu ani jednou neponořila zcela pod vodu, takže mohl normálně dýchat. Rychle jsem k bráškovi doběhla, sehnula se a pokoušela ho vytáhnout z vody ven. Byl nasáklý vodou a strašně těžký. Věděla jsem však, že mu nikdo jiný nemůže pomoci, protože v této odlehlé části lesoparku nebyla nablízku živá duše. Napnula jsem proto všechny své síly a brášku pomalu vyvlekla na pevný led. Byl celý promodralý. Domů jsme se oba vlekli jako zmoklé slepice se strachem, že to od maminky schytáme. Na promáčeném oblečení jsme měli zmrzlý led.

Až později nám došlo, jaká neuvěřitelně šťastná náhoda přispěla k tomu, že se bratr nepotopil v dosti hlubokém bazénu celý. Při prolomení ledu a pádu do ledové vody dopadl totiž nohama na lavičku, která kdysi stávala na břehu bazénu pro odpočinek plavců a kterou po letech nějaký dobrák hodil na jeho dno. Nebýt tohoto lajdáctví, kdoví, jak by to s bratříčkem dopadlo. Jak se říká, všechno zlé, je pro něco dobré. Bráška přistál oběma nožkama buďto na opěradle této lavičky, nebo na její sedací ploše. Jen rukama se neměl pořádně čeho chytit. Až se nakonec chytil rukou mých.

A jak to všechno dopadlo? Maminka běhala kolem bratříčka, zahřívala ho a nalévala horkým čajem. A mně udělala nekonečně dlouhou přednášku o tom, jak špatně jsem ho hlídala a neodborně zachraňovala, protože jsem měla správně při jeho vytahování z vody na ledě ležet! No, vykládejte něco vystresovanému sedmiletému děcku, které právě zachránilo bratříčka před utonutím, o odborném postupu záchrany tonoucího! Z maminčina lamentování, by myslím, tehdy klepla pepka i toho andělíčka strážníčka.

Nebylo to však jediné topení, které můj bráška absolvoval. Následující zimy, když byl o fous větší a starší, ho maminka svěřovala při bruslení raději naší kamarádce Věrce, která byla o 2 roky starší, než já. Považovala ji zřejmě za rozumnější a spolehlivější ochránkyni nežli mne. Mrzlo tehdy, jen praštilo a Věrka s odvahou vzala bratra na sáně. Chvíli ho vozila po parku a pak šli na řeku Svitavu bruslit s tím, že led je dostatečně silný, protože se po ledě prohánělo nespočet dětí. Ani nevím, zda vůbec Věra uznala za vhodné, naši maminku informovat, kam májí namířeno.

A co čert nechtěl, bráška ji to odpoledne „zajel“ pod vodu stejně nešťastně, jako mně. Celý. Pod nikým jiným se led neprobořil, pouze pod ním. Věrce se podařilo bratříčka sice rychle vytáhnout z ledové vody ven, ale protože věděla, že mamka se na mne při jeho topení v bazénu tehdy hodně zlobila, rozhodla se ho raději trochu usušit. Posadila ho na sáně a vozila v mraze po parku, aby „oschl“. Když oschl málem na kost, vrátila ho naší mamince. Již si nepamatuji, jak mamka tehdy reagovala, ale jisté je, že si na Věrku netroufla tak, jako na mne.

Za zázrak jsme však považovali ani ne to, že andělíček strážníček při něm stál již podruhé a on se tím pádem neutopil, ale že vůbec bez jakýchkoliv následků přežil Věrčinu vysoušecí metodu. Maminka postupem let pak začala být na řeku Svitavu přímo alergická. Nebylo divu. Řeka se černala, a tekla nám téměř pod okny. Mamka žila vlastně po všechna ta léta ve strachu, že jí synka řeka Svitava vezme. Bráška byl totiž neposedný rarášek a řeka byla pro všechny kluky v okolí lesoparku zaručeným magnetem. Ne tak pro mě. Já jsem milovala nade všechno pohádky a řeka Svitava byla v mých představách královstvím vodníků a hastrmanů. A jednou z dušiček, uvězněných v jejich hrníčcích s poklopem, jsem se tedy nemínila stát ani omylem.