Strážníček

„Andělíčku můj strážníčku“ učili mě v dětství rodiče i prarodiče odříkávat před spaním modlitbičku, která měla v podstatě zařídit, abych spolupracovala pokojně se svým strážníčkem – bodygárdíčkem. Ten mě měl odvrátit od vymýšlení pitomostí, zlobení, trucování, pokoušení, naschválů, dělání bince a ochránit od všeho zlého. Věru, bylo strážníčka zapotřebí, protože nastaly občas i situace, kdy mně šlo jako docela malé holčičce o život. A nutno říci, že jsem strážníčkovi někdy dala zabrat!

Měla jsem totiž často nutkání udělat nějakou zlomyslnost a neměla klid, dokud jsem ji nevyvedla. Rozzuřená maminka mě pak za trest zavírala v činžáku zvaném „kasino“, ve kterém jsme v polovině padesátých let bydleli, potmě do sklepa. No a já, abych se nebála, když už jsem tam musela sedět navztekaná na hromadě uhlí, tak jsem hodně nahlas zpívala. Halekala jsem kdejaké vasrpolské odrhovačky, které jsem se naučila ve Slezsku u babičky, aby mě zaslechli sousedé. A zabralo to! Sousedé, kteří mě chudinku slyšeli kvílet jako muezzina na minaretu, chodili za mě orodovat k mamince, ať mě ze sklepa proboha pustí a netýrá. Naštvaná, ba přímo rozběsněná mamča, káraná sousedy, se za kritiku dopálila ještě více, vypustila mě sice na svobodu, ale doma mně pak dala stejně co proto.

Tato příhoda se odehrála jednou v třeskuté zimě, kdy sníh a led pokrýval střechy domů. Měla jsem tehdy asi čtyři roky, možná pět. Mamka měla zrovna v plánu, že upeče tažený štrúdl. Dvě velké nohavice plněné jablíčky, perníkem a skořicí již měla krásně zavinuté na vále a potřebovala je pouze přesunout na plech. Já si hrála pod kuchyňským stolem, na kterém maminka štrúdl připravovala, s figurkami vojáčků. O výrobu štrúdlu jsem nejevila pražádný zájem, ač se maminka snažila sebevíc.

V zápalu hry jsem sice zaslechla cosi jako žádost, nebo spíše povel, abych mamince pomohla s transportem štrúdlu na plech. Ale nereagovala jsem, což mělo za následek, že mně mamka bez dlouhých řečí postavila plech přímo na hlavu a já ho měla ještě oběma ručičkami přidržovat. Když jsem cítila, že jeden štrúdl žuchl na plech a mně tím pádem ztěžkl na hlavě jako balvan, spadli mně jako naschvál někteří vojáčci na zem. Musela jsem se rychle rozhodnout. Zda pustit jednou rukou plech, zvednout vojáčky a postavit je zpátky do šiku mezi ostatní, a teprve pak si nechat na hlavu kydnout další nohavici štrúdlu, nebo nechat vojáky ležet jako mrtvé a nic nepodnikat. Zvolila jsem první variantu. Pustila jsem tedy jednou ručkou plech, který se začal na hlavě povážlivě kymácet ze strany na stranu. Než stačila maminka zareagovat, plech se převrátil a nohavice byly na zemi. Stále vidím rozpatlané, vláčné, tažené těsto, které mamka táhla z koberce jak obrovskou žvýkačku až do výšky téměř jednoho metru a pokoušel se o ni infarkt. Nakonec s oběma štrúdly v afektu vztekle mrskla do uhláku a přitopila s nimi v kamnech. Dostala jsem výprask, a protože do sklepa mě po ostudě se sousedy nechtěla zavřít, zamkla mě za trest do koupelny. A to neměla dělat. Myslím, že jí to leželo v hlavě ještě hodně let.

Koupelna sousedila se záchodem. Mé nové vězení bylo jistě „útulnější“ než sklep, ale hrozilo, že mě odtud tak rychle nikdo nevysvobodí a mé volání nikdo neuslyší. Brzy jsem se začala nudit a přemýšlela, jak se dostat ven. Neuniklo mně maličké, vysoko posazené záchodové okénko, na které jsem se vyšplhala s  vypětím všech sil. Okénkem jsem se protáhla jako žížala na střechu vysokého dřevníku, přiléhajícího tehdy k činžáku. Opatrně jsem se posunovala po zledovatělé a strmé střeše dřevníku až ke kuchyňskému oknu. Zaťukala jsem mamce se smíchem na okno celá šťastná, jak jsem ji vypekla a laškovala s ní:

„Paní maminko, paní maminko, otevřete okýnko“, vykala jsem ji z legrace, tak, jak jsem to tehdy slýchávala u některých dospělých, oslovujících své rodiče.

Maminka zůstala jako solný sloup. Rychle okno otevřela a snažila se mě vlákat dovnitř, což se jí nepodařilo, neboť jsem se přesunula fofrem zpátky k záchodovému okénku a hrála s ní honičku na kočku a myš. Mamka běhala ze záchodu do kuchyně a z kuchyně na záchod stále dokola, mrtvá strachy. Pamatuji si, jak jsem se strašně hihňala nad maminčinou bezmocí, že ji mám v hrsti, že ten generál maminka skáče tak, jak já pískám.

Tehdy do hry vstoupil asi andělíček strážníček a vnukl mamince spásnou myšlenku. Skočila totiž náhle do kredence pro bonbóny, které věděla, že je mám ráda a nalákala mě na mrzký pamlsek. Ani jsem si bonbónek nestačila vychutnat, jak se mnou, když mne vtáhla oknem dovnitř, třepala, div že ze mě nevyrazila duši.

Od té doby mě však již maminka nikdy nikam nezamykala, protože už nebylo v podstatě kam.