Parazol

Jako studentka jsem dojížděla brzy ráno vlakem do školy. Babička mě již večer nabádala, ať si nezapomenu vzít deštník, že bude určitě lít jako z konve. A měla pravdu. Hned zrána začalo silně pršet. Já však ve spěchu nemohla svůj skládací deštník najít ani za nic. Prosila jsem tedy babičku, zda by mně na cestu nepůjčila ten její.

Moje babička pocházející z polského pohraničí mě milovala a nikdy mi nic neodepřela. Tentokrát však začala odporovat:

„ Bzum! Můj parazol Ti nědam! Bo ty bys mi ho dokaličila! To je pamatečni parazol po me mamě, jen do kosťola! Jak ti ho dam, budě do věčura kaput!“

protestovala k mému překvapení babička. Ale nakonec, když viděla ten strašný slejvák, tak se slitovala. Deštník z počátku 20. století měl krásnou, vyřezávanou, dřevěnou rukojeť s květinovým ornamentem a ozdobné kanýry kolem spodního okraje. Slibovala jsem babičce jako zlatá rybka, že ho opravdu nezničím a budu ho hlídat jako oko v hlavě.

Venku byla ještě brzy ráno tma, když jsem nastupovala do vlaku. Oklepala jsem pořádně deštník a položila ho nahoru na odkládací prostor pro zavazadla. Ujeli jsme pár zastávek, když náhle vlak prudce zabrzdil a milý babiččin parazol spadl na zem. Než jsem jej stačila zvednout, otevřely se v tom momentě dveře a vstoupil muž, hromotluk, který v přítmí vlaku na můj nešťastný deštník stoupl celou váhou. Něco křuplo, chlap se zapotácel, zasakroval, prudce odkopl deštník o metr dopředu a jako buldozer si to šinul dál.

Vyskočila jsem zděšená ze sedadla, zvedla rychle parazol a při pohledu na něj se ve mně zastavilo srdce.Vyřezávaná krásná rukojeť byla pryč! Dalších několik stanic jsem po kolenou prohledávala prostory pod sedadly, kam se rukověť deštníku mohla nárazem na zem zatoulat. Marně. Země jakoby se po ní slehla. Dokonce i průvodčí, když mě při procházení vlakem tam a zpět viděl nešťastnou šmejdit stále po zemi, měl snahu mi pomoci. Zbytečně. Rukojeť se jednoduše vypařila a dodnes mi to nejde na rozum.

„No co, říkala jsem si sklesle, snad to babička přežije, dám parazol do opravny, třeba budou mít v rezervě nějaké podobné rukojeti.“

Když jsem vystupovala z vlaku, stále ještě pršelo. Věděla jsem, že bez rukojeti již s parazolem sice žádnou parádu neudělám, ale nebudu alespoň mokrá jako myš. Pokoušela jsem se ho tedy na nádraží hned otevřít, abych po několika marných pokusech zjistila, že vnitřní zkřivená drátěná konstrukce prorazila na několika místech textilní potah deštníku. Zlomené dráty trčely ven jako pavouk obří velikosti. Babiččin parazol byl doslova kaput , přesně tak, jak to babička prorokovala. Naprosto zničený. A já, než jsem si stačila koupit nový deštník, jsem byla mokrá jako vodník. Do niti.

Babička Maryka doma večer jen pokývala hlavou:

„Děucho, děucho, co s těbu spravim ? Ja ti to pravila. Taky fajny parazol! Tuš, co narobim? Kupim novy. Ten děduv kuryfaňski přecik nosiť něbudu!“

zhodnotila realisticky situaci a opovrhla dědovým namlouvákem, pod který se vešlo až pět osob.