Náměsíčnice

S maminčinou noční exhibicí za svitu luny jsem měla co do činění pouze jednou jedinkrát v životě, ale stálo to za to. Vzpomínám si na tuto příhodu velmi dobře, protože mě vylekala jako málo co.

Končila jsem tehdy právě střední školu a učila se otázky na maturitu. Nemohu říci, že jsem byla v bůhví jakém stresu, nicméně mně do smíchu zrovna nebylo. Nevěděla jsem, co mě u maturity čeká a zdali nebudu mít ausgerechnet před komisí pověstné okno. Ale jak již to tak chodí, prvních deset otázek z každého maturitního předmětu jsem znala i pozpátku a poslední otázky jsem viděla jen z rychlíku, nebo vůbec ne.

Nastal svatý týden, a já u rodičů od rána do večera ležela nad knížkami a sešity. Svaťák se chýlil ke svému konci a mně se začalo zdát, že i ty otázky, které jsem uměla dobře, najednou jako bych zapomínala a měla v paměti černé díry. Rodiče se mnou soucítili, nechali mě na pokoji a nenutili do žádné práce. Přišla sobota a to byl den, kdy tatínek zatápěl v koupelně pod kotlem a připravoval lázeň pro celou rodinu. Nosil dříví a uhlí a v kýblech i dešťovou vodu, kterou si rád umýval a oplachoval vlasy. V koupelně se toho večera postupně vystřídala celá naše rodina včetně mě a otec stále kontroloval, aby bylo v kotli dost horké vody. Koupal se proto většinou vždy až poslední. Já seděla v kuchyni za stolem, s nohama pohodlně nahoře nataženýma na stoličce, opakovala si otázky a ve skrytu duše ve mně sílilo přesvědčení, že neodmaturuji. Nálada pochmurná. Maminka již měla celou koupací proceduru dávnou za sebou a šla brzy spát, abych i já měla klid a volné pole působnosti před posledním dnem svatého týdne.

Bylo kolem 23 hodiny večer, sedla jsem opět nad učení a občas zašla před koupelnu na tatínka zaklepat, zda je v pořádku. Byl již unavený a měla jsem obavu, aby ve vaně náhodou neusnul. Opakovala jsem si otázky šeptem, nechtěla jsem vzbudit svým brebentěním maminku spící vedle v ložnici. V nočním tichu se náhle pomalu otevřely dveře z ložnice a na prahu se jako duch objevila maminka. Moje maminka, v rouše Evině, tak, jak ji pánbů stvořil! Jenom si představte tu situaci. V tom šoku, co vidím před sebou, se mně zdála být její postava obrovská. Když si dnes po letech na tento okamžik vzpomenu, vždy se mně vybaví, jak dosahovala hlavou až po zárubeň dveří. Stála tam bosá, měla doširoka rozevřené své modré oči a koukala přes mou hlavu někam daleko do neznáma. V první vteřině mně blesklo hlavou jediné: mamka se zbláznila! Její náměsíčné sklony mně tehdy vůbec nepřišly na mysl. Seděla jsem však ztuhlá, jako bych byla ochrnutá a nemohla se ani pohnout. Že mě může potkat něco tak absurdního, to mně v životě nepřišlo na mysl. Maminka mně sehrála toho večera mysteriózní divadlo, o kterém se mně zdají sny dodnes.

Po celý život byla mamka hodně stydlivý a puritánský člověk, pro kterého byl docela problém jít v plavkách do vody. Bylo mi tedy jasné, že se děje něco velmi podivného. Vyschlo mně v krku a nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Vtom maminka promluvila hlubokým hlasem, který vůbec nebyl její a ze kterého mně po celém těle naskočila husí kůže. Hlasem, který zněl dutě, dunivě, jakoby odněkud z hlubokého sklepního prostoru, pomalu slabikovala:

„Kde-je-ta-tí-nek?“

Já jsem se zmohla pouze třesoucí se rukou ukázat směrem ke koupelně. Když se nedočkala mé odpovědi, zeptala se znovu oním cizím mužským barytonem, ze kterého jsem doslova zkoprněla. Znělo to tak, jako by v sobě ukrývala nějakou tajemnou mužskou bytost, která mluvila za ni. Po celou tu dobu o mě pohledem ani nezavadila.

Nějaká křeč, která mě předtím svazovala, náhle povolila a já ve snaze vyskočit a utíkat pro pomoc za taťkou, jsem spadla ze židle a převrátila ji na zem. Ta rána asi mamince narušila její bludný stav, ve kterém se nacházela, protože se najednou majestátně obrátila a kráčela pomalu zpět do ložnice. Bušila jsem vyděšená na dveře koupelny a tatínkovi vylíčila, co se stalo a pamatuji si, že mě začala třeštit hlava. Oba jsme vtrhli do ložnice a maminka? Již oblečená v nočním župánku, ležela zachumlaná pod přikrývkou a spokojeně spala. Tatínek, ve snaze dopátrat se skutečnosti, se jí opatrně snažil vzbudit. Byla však k nevzbuzení a my měli strach, co se s ní děje. Když po dlouhé chvíli opět doširoka otevřela oči, bylo evidentní, že nás nevidí! Byla stále úplně mimo.

Táta na ní dlouho mluvil, hladil ji a popleskával po tváři – až konečně naskočila do normálního stavu. To byla úleva! Zeptala se nás, už plně soustředěná, co blbneme, proč ji v noci budíme. Řekla jsem jí, co vyváděla, ale maminka nám nevěřila. Prohlásila, že máme bujnou fantazii a že jsme s taťkou oba padlí na hlavu, když si vymýšlíme takové pitomosti. Že je svéprávná a takové voloviny by nikdy nedělala, aby se producírovala jen tak po baráku!

Tatínek si ráno vybavil historky o mamčině náměsíčním chování v dětství a usoudil, že to po dlouhé době bylo její další extempore. Mamina se na nás dívala nejdříve stále podezíravě, jestli si z ní přece jenom neděláme legraci, ale pak připustila, že ji vždycky štvalo, že neměla stoprocentní kontrolu nad svým chováním právě v těch zatracených nočních hodinách, kdy ji ovládalo něco a ona nevěděla, co.

Když byla moje dcerka malá, občas jsem ji také v noci zastihla potmě bloumat bytem. Její velikánská kukadla hleděla nepřítomně, tak jsem ji vzala vždy opatrně za ručku, odvedla do postýlky a počkala, až usne. Někdy jsem ji nacházela ráno spící vsedě, s čelem na kolenou. Ležela složená jako placka a bylo mi jasné, že se zase toulala a pak uložila ke spánku jen tak, hala bala. Ale nikdy při svých toulkách nedělala takové pozdvižení jako moje maminka. Chodila tiše jako myška, že nás většinou ani nevzbudila. Dá rozum, že jsem z této dědičnosti přes koleno neskákala radostí, protože po čem nic, to je hned.