Mravenci

Mám ráda mravence, odkojená v dětství říkankami typu „Mraveneček v lese těžkou kládu nese,“ nebo „Polámal se mraveneček, ví to celá obora.“

Jako malá jsem si ale nikdy nedělala těžkou hlavu s následky bitev, odehrávajících se mezi černými a rezavými mravenci, které jsme snesli ze dvou mravenišť dohromady. Rezaví, menší a kousaví, nám vždy připadali agresivnější. Černých (hodných) a větších, nám tím pádem bylo více líto, ale co naplat. Boj je boj. Seděli jsme kolem bitevního pole a povzbuzovali oddíly svých mravenčích bojovníků. Se stejně ledovým klidem jsem tehdy prodávala svým pětiletým kamarádkám „masíčko“, krájela žabikuchem žížaly (dešťovky) a vyvolávala jako hokynářka:

„Kúpte šťovky, kúpte šťovky,“ z čehož se chtělo mé mamince zvracet. Inu, jako děti jsme měly silné žaludky.

V dospělosti jsem se nejednou stala svědkem sousedské hysterie, když se v našem panelovém domě, v prostorách spíží, začali objevovat mravenci. Kde se vzali, tu se vzali, někteří šli po sladkém a lezli do cukru a marmelád, jiní brali za vděk vším, co našli. Naštvaní sousedé hodlali maličkým mravenečkům vyhlásit boj na život a na smrt, v podobě dezinsekce, plynování, a postřiků. Snad výčitky svědomí z dětství, z inscenovaných mravenčích bitev a padlých mravenců způsobily, že jsem nebohé mravence lákala do sklenic se zbytkem marmelády a sklenice pak večer tajně vynášela ven do křoví, abych mravenečky vypustila na svobodu.

„Bože dej, ať nepotkám domovního důvěrníka, ten by mě exkomunikoval,“ říkala jsem si, v ruce sklenice plných černých mravenců, jistě potomků těch nebožáků, které jsem v dětství poslala na smrt.

Ale jednoho dne jsem zjistila, že tak útlocitná nejsem ve vztahu k mravencům vlastně sama. Bylo to v létě, jednoho sobotního dopoledne, kdy u našich dveří zazvonil zvonek. Za dveřmi stál soused ze spodního patra, tehdy asi třicetiletý, vysoký muž. Kamarádila jsem se několik let s jeho ženou, navzájem jsme si hlídaly děti, ale jeho jsem znala jen od vidění a nikdy s ním neprohodila ani slovo.

V den, kdy se zjevil na prahu našeho bytu, již byl dávno rozvedený a žil sám. Překvapilo mne proto, že ode mne něco potřebuje. Vypadal rozjíveně, mával rukama, tatam byla jeho prkenná majestátnost důstojníka československé lidové armády. „Paní sousedko, pojďte se honem ke mně dolů na něco podívat, musím vám něco ukázat, to budete koukat, to jste ještě neviděla, ale rychle, rychle, ať to nezmizí. Já již zvonil u nás na patře, ale nikdo není doma, všichni jsou asi na nákupech a já to musím někomu ukázat, abych měl svědky, že to existuje a že jsem se nezbláznil,“ chrlil ze sebe a běžel přede mnou.

Já v tom poklusu zavrhla i podezření, že by mohl mít eventuálně nějaké postranní úmysly. Vtáhl mě do předsíně svého bytu a začal našlapovat po špičkách jako Indián na válečné stezce. Položil si prst na ústa a ukazoval směrem do kuchyně, na prostor před kamny. Napnutá zvědavostí z jeho tajuplného chování jsem se téměř bála na ono místo pohlédnout. Nad tím, co jsem spatřila, mně však doslova klesla brada. Na zemi se černal tenoučký, přesný kruh, o průměru cca padesáti centimetrů. Kruh tvořily stovky černých mravenců, kteří pochodovali stále dokola a neuhnuli z trasy ani o milimetr.

„Co to proboha dělají ti mravenci, paní sousedko, co myslíte, že to má znamenat, nenapadá vás něco?“ zeptal se mě šeptem. Já zírala jako pitomá, že ti tvorečkové jsou vůbec něčeho takového schopni. Stoupli u mě ještě více v ceně a já v šoku zauvažovala:

„Vypadá to, že snad mají rozcvičku, spartakiádu, vojenské manévry nebo takového něco ne?“ personifikovala jsem v tu ránu mravence.

„No, tak tu rozcvičku už mají od čtyř hodin od rána, abyste věděla! Už šest hodin a kdoví jestli ne déle, podle vás mají rozcvičku?! Ale mravenci jsou přece pracovití, proč by tak bez cíle celé hodiny jenom mašírovali? A jak mohou dodržovat tak přesně ten kruh?“ dumal soused.

„Ve čtyři ráno jsem šel na záchod a spatřil tady ten pochodující kruh. Říkal jsem si nejdříve, kruci, vždyť jsem toho tolik večer zase nevypil, abych viděl bílé myši, nebo pochodující mravence v kruhu. Stále jsem si mnul oči a štípal se do tváře, až jsem se ubezpečil, že nespím. Šel jsem se pak umýt a chodím po bytě v ponožkách, abych nedupal a nevylekal je. Plížím se kolem nich v uctivé vzdálenosti, ani čaj si nemůžu uvařit. Stále jen čučím na mravence a přemýšlím, čeho všeho mohou být vlastně schopni, když dokáží tohle. Ale nejvíc mně deprimovalo, že až to budu někomu vykládat, že mně nikdo nebude věřit. Tak! Teď mám vás jako svědka!“

Fascinováni mravenčím pochodem jsme ještě chvíli seděli na bobku a přemýšleli, jaký rituál nám mravenci vlastně předvádějí. Nic jsme stejně nenamudrovali. Kolem poledne soused zvonil u našich dveří podruhé, aby mně sdělil, že jeden mravenec vybočil z kruhu směrem do středu a podle všeho dal ostatním zřejmě povel k rozchodu, což se vzápětí i stalo.

Od tohoto dne jsem sousedovi odpovídala na pozdrav s úsměvem při vědomí toho, že jsme se oba stali svědky něčeho, nad čím byl náš rozum v pasti. Bohužel, mravenčí parádemarš mně již můj soused na oplátku také nedosvědčí, neboť před lety tragicky zahynul. Ale pravdou je, že jsem tuto příhodu tehdy popovídala kdekomu.