Hádej, hádej, hadači

Dodnes nevím, jak to, co popíši v následujících řádcích, vlastně funguje, nicméně funguje. S velkou pravděpodobností zažíváte podobné stavy také, a ani vám to nepřijde.

Myslím, že na počátku všeho byla moje záliba v luštění detektivních příběhů. Jako asi desetiletá holka jsem v šedesátých letech měla ucho přilepené ke starému rádiu, kde vždy v sobotu v podvečer vysílali velmi oblíbený pořad Detektivové – amatéři. Posluchači měli vypátrat z odvysílaných hraných příběhů, kdo je vrah, zloděj, či jiný padouch. Když detektivní kauza skončila, začalo mně to v hlavě večer šrotovat na plné obrátky a celý zbytek soboty jsem si „přehrávala“ v duchu rozhovory zúčastněných osob. Neměla jsem klid, až najednou – blesk! Jakoby se mi v hlavě rozsvítilo a naskočil přesně ten klíčový moment, který mně pomohl odhalit pachatele.

Najednou jsem si byla téměř jistá, kdo je vrahem, sedla a napsala řešení do rozhlasu. Uhodla jsem, a za odměnu dostala knížku. Knížky ovšem byly určeny dospělým a nikoliv dětem, protože autoři pořadu nepředpokládali, že si na detektiva bude hrát malá holka. Maminka se pak chytala za hlavu, byl to nějaký milostný román s erotickým nádechem, knihu mně okamžitě zabavila a bylo po srandě. Když ani druhá a třetí knížka nebyly pro děti a mamča je zkonfiskovala, přestalo mě bavit pachtit se s dopisováním a nic z toho nemít. Dále jsem do rozhlasu svá vyluštění již neposílala a uspokojilo mě pouze to, že jsem se správně trefila.

Toto rozsvícení, či záblesk se dostavil převážně tehdy, když jsem vynaložila, řekněme, zarputilé úsilí něco zjistit. Nelíčený údiv vyvolala například u mé spolužačky ze základní školy příhoda, která se seběhla na vlakovém nádraží v Brně. To mi bylo asi sedmnáct let a já, připravená na odjezd domů, jsem čekala, až vlak přijede. Náhle ke mně někdo přistoupil zezadu a zakryl mně pevně rukama obě oči. A neřekl ani slůvko. Zkusila jsem lehce přejet bříšky prstů po cizích rukou, které tiskly moje oči. Chtěla jsem podle tvaru rukou alespoň odhadnout, jde-li o muže, či ženu, kdo se mnou takto laškuje. Když tu náhle opět, jako když mi někdo nastrčí před oči fotku, a já i přes uzavřené oči jsem před sebou spatřila svoji spolužačku ze základní školy. Jmenovala se Hanka a neviděla jsem ji hodně dlouho, snad od posledního školního dne.

„Hanka Kovářová!“ vsadila jsem vše na jednu kartu. Skutečná Hana pustila mé oči a zůstala paf.

„Se picnu, kruci, jak jsi mohla vědět, že jsem to já?,“ koukala na mě překvapeně.

A vyprávěla, že šla se svým přítelem směrem k nádraží, když mě zahlédli před sebou. Šli pomalým krokem stále za mnou a kličkovali tak, abych je neviděla a chtěli mě překvapit. Nakonec jsem očividně překvapila já je.
O pár let později, jsem vyřizovala nějaké záležitosti s naší paní sekretářkou v podniku, kde jsem pracovala. Byla jsem již na odchodu, když náhle na mě zavolala, zda bych se ještě na moment nemohla vrátit. Vytáhla z přihrádky psacího stolu svazek klíčů. Říkala, že má tyto klíče uschované nějaký čas v psacím stole a nikdo se o ně nepřihlásil. Našla prý je u knihy zápisů příchodů do práce a ptala se všech zaměstnanců, kteří se do knihy zapisují. Nikdo však žádné klíče nepostrádal. Paní sekretářka vzala klíčky do ruky a s tázavým úsměvem s nimi přede mnou cinkala. Mně náhle před očima naskočil známý záblesk a já místo paní sekretářky uviděla na kratičký okamžik před sebou cinkat klíči jednoho zaměstnance, staršího pána, který měl své pracoviště na opačném konci podniku.

„To jsou zřejmě klíče pana Hronka,“ řekla jsem váhavě.

Nechtěla jsem ji říci po pravdě, jak, jakým způsobem mě napadl právě tento muž, abych nebyla za blázna. Paní sekretářka se uhodila do čela a okamžitě vytáčela jeho číslo. Přiznala, že na něho úplně zapomněla a neptala se ho proto. Byla to trefa do černého. Druhý den mě pan Hronek navštívil a děkoval, že jsem mu pomohla klíče nalézt. Stále doufal, že je někdo najde a nedával proto zatím vyrábět nové. Mě navštívil ale ze zvědavosti, abych mu řekla, jak jsem mohla vědět, že klíče patří zrovna jemu, protože nebyly nijak označené. Řekla jsem mu tedy po pravdě, jak jsem ho s klíčky v ruce viděla zvonit místo paní sekretářky. Smála jsem se ale u své odpovědi, aby to bral jakoby z legrace. Pokýval hlavou a řekl:

„Děvče, kdybyste se v tom, co mi tu povídáte, trénovala, tak můžete jí pomáhat policajtům hledat grázly. Vše je to jenom otázka cviku, nic víc. Je to řemeslo, jako každé druhé. Ale nějaký ten předpoklad k tomu člověk mít musí, že jo!“ spekuloval pan Hronek.

No a občas se mně také například stávalo, že když v kanceláři zazvonil na stole telefon a já se zamyslela nad tím, kdo po nás může toužit, bleskla mně dotyčná osoba hlavou. Pravda, pokud šlo o mně známého člověka.

„Neber, Liduško ten hovor, volá šéf a bude nás chtít stoprocentně úkolovat z postele! Máme i tak práce nad hlavu. Neber to raději!“ radila jsem jednou své kolegyni.

Šéf byl totiž marod a přespříliš svědomitý i v době nemoci. Ona však byla na pochybách a zvědavost jí přemohla. Telefon zvedla, a pak si celý den nadávala. Pracovitý šéf ji totiž okamžitě naložil práce na týden dopředu. Nebo když jednoho krásného dne, se mě manžel po příchodu z práce zeptal:

“Hádej, hádej, hadači, koho jsem dnes odpoledne potkal?! Schválně?! Jestli to uhodneš!“

A mně se v ten moment vybavila tvář naší spolužačky, která emigrovala v 70. letech do zahraničí, do Švýcarska. Neviděla jsem ji desítky let. Vyslovila jsem její jméno a dostalo se mi pochvaly:

„Sakra holka, abych se Tě bál!“ kroutil hlavou manžel.

Pravdou však je, že postupem let, když jsem mozek v tomto směru nijak netrénovala a ani mě to vlastně pro nával jiných starostí nenapadlo, tato moje intuice slábla. Naopak jsem začala často nabývat dojmu, jakoby ji ode mne převzal na sebe manžel. I když v poněkud jiné poloze. Říkáme tomu doma, že má náš táta „rovinu vize“, protože vidí dobře dopředu, jak se věci mohou vyvinout. Většinou velmi správně odhadne, co se stane. Před nedávnem například odjížděla v sobotu ráno dcerka do Prahy. Měla jet autobusem v sedm hodin ráno, a proto již v šest vycházela z domu na trolejbus s tím, že pak přesedne na tramvaj. Celá rodina slastně spala, kromě manžela. Zastihla jsem ho po dcerčině odchodu sedět v křesle, ačkoliv si mohl krásně pospat a většinou o víkendech také spí, někdy až do devíti hodin. Je velký spáč.

„Proč neležíš, prosím Tě? Je sobota!“ kroutila jsem nad jeho brzkým posedáváním hlavou.

„Něco mi říká, že může Kikušce nastat problém s tramvajemi a budu muset startovat rychle auto, abych ji dovezl zavčas na autobusové nádraží. Aby to vůbec stihla!“ vedl manžel jasnovidné řeči.

Chtěla jsem mu oponovat, když v ten moment zazvonil manželův mobil. Byla to dcera, a v rozrušení potvrdila přesně to, čeho se obával. Nastala kolize v tramvajové dopravě, tramvaje nejely vůbec. Manžel ihned osedlal svého oře a dovezl dceru až na nádraží. Nebýt jeho předtuchy, kdy se dobrovolně připravil o spánek a čekal pohotově na telefonát, nebyl by schopen tak rychle vyrazit, a dceruška by v Praze dostala po prstech za odloženou schůzku. To by člověk nevěřil!

Ovšem jedna zajímavá kauza rozpoutala u nás doma přímo detektivní lavinu, jejímž výsledkem bylo odhalení autora anonymu. Příště!