S maminčinou noční exhibicí za svitu luny jsem měla co do činění pouze jednou jedinkrát v životě, ale stálo to za to. Vzpomínám si na tuto příhodu velmi dobře, protože mě vylekala jako málo co. Končila jsem tehdy právě střední školu a učila se otázky na maturitu. Nemohu říci, že jsem byla v bůhví jakém stresu, nicméně mně do smíchu zrovna nebylo. Nevěděla jsem, co mě u maturity čeká a.

Žádné nebeské těleso nám není tak blízko jako Měsíc. Měšunček! Tak říkala moje wasrpolská babička měsíčku na nebi, když mě chovala v náručí a ukazovala rukou vzhůru. Velmi dobře se na naše večerní vycházky pamatuji, a to přesto, že jsem měla teprve asi dva roky. Říkala jsem měsíčku tehdy rohlíček. Svítil nám na cestu a já se tiskla k babičce a měla ji nejraději na světě. Chtěla jsem však mermomocí vědět, jak.