Planeťorka

Moje babička se jmenovala Marie. Říkali jsme ji však Maryka. S příchodem její první pravnučky na svět vyvstala totiž v rodině nutnost odlišit od sebe dvě babičky stejného jména – obě byly Mařenky. Jedna babička se tedy stala Máňou a té mé se začalo říkat Maryka. Pocházela ze severní Moravy ze Slezska, byla takzvaná „Wasrpolka“, kde žila ve smíšené česko-polské oblasti. A tam se Mařenkám běžně říkávalo Maryka nebo Maryčka, vzpomeňme jen slavnou Maryčku Magdonovu Petra Bezruče. Babička se nikdy nenaučila pořádně mluvit česky. Mluvila slezským dialektem, jak se říkalo “gadzala po polsku“, což ale neplatilo pro její písemný projev. Česky psala kupodivu dobře a navíc krasopisně. Každý její dopis příbuzným začínal, jak si vzpomínám, vždy stejným oslovením: Milení!

Maryka byla hospodyňka každým coulem. Chovala drůbež, vyžívala se na zahrádce a kam oko pohlédlo, tam samé hlávkové saláty, pažitka a hlavně cibule. Děda ji z legrace říkával krulovna cibulorka. Krulovna – královna, proto, že chodila krásně rovně, vzpřímeně a děda říkával, že pyšně. A to i ve stáří. Byla nejstarší ze šesti dětí. Všichni její sourozenci byli kluci, kterým musela vynahrazovat svým způsobem tátu. Praděda František totiž zemřel hned v prvním roce I. světové války jako voják na úplavici v Haliči v Polsku.

„Takový pech a taková blbá smrt,“ říkala jsem si vždycky, když babička na svého tatínka vzpomínala, že si jako voják vlastně ani nevystřelil a zanechal po sobě nešťastnou vdovu a šest sirotků.

Babička Maryka mě odmalička vyváděla z míry svojí předvídavostí. Nešlo mi na rozum, že i když nebyla se svými příbuznými zrovna v písemném kontaktu (o telefonu nemohlo být tehdy ani řeči), vytušila jejich příchod, nebo příjezd, či nemoc. Na osobu, která ji byla nějakým způsobem blízká, měla mimořádně vyvinutý čich. Seděla například klidně na židli, koukala nepřítomně kamsi do neznáma, jakoby nás ani nevnímala a po chvíli pronesla:
„Rajmund přijecha.“. Rajmund byl její nejmladší a nejoblíbenější bratr. Děda kroutil hlavou, proč by měl jeho švagr bez ohlášení přijet:

„Něfulej, něfulej, co by tu Rajmund robil, dyť něpisal,“ oponoval babičce.

Maryka si však stála za svým, jen pohodila hlavou a zopakovala pevně:

„Přijecha a basta !“

Za hodinu nato klepal strýc Rajmund na dveře a děda vykřikoval:

„Jezuskote ty tu Rajmund ? Ta moja mama je ale planeťorka! Před chvilu pravila, že přijechaš a ty tu! No to nima možne, to nima normálni! Jak jen to ta mama robi?“

Tuto otázku jsem si kladla také, jak jen to ta babička může vědět všechno dopředu, ale odpověď byla ve hvězdách. Babička zkrátka nějak vytušila, že její další bratr Felix je nemocný:

„Felix, ten karakun jedyn, je jisto marodny, ja, ja, bo by se mi o něm každu noc nězdálo. A u Vlasty mi těž cosik něštymuje, bo kajsik trajda. Něposedi na dupě a něposedi,“ lamentovala.

Vytušila nemoc svého bratra i to, že její dcerka Vlasta, která velmi ráda cestovala po vlastech českých, nesedí podle jejich představ doma na zadku, ale zřejmě se někde toulá s rodinou na motorce a ona jako na potvoru neví kde. Ale co byl karakun Felix, to fakt nevím. Asi čert, nebo strašidlo. Promiň strejdo.

Titulem planeťorka – planetářka, častovali babičku i sousedé. Byla totiž takový chodící barometr. Když ji loupalo v jednom koleně, znamenalo to, že bude pršet, když v druhém, že bude větrno, když v rameni, že přijdou kroupy. A podle toho radila sousedům uzavřít rychle pařeniště, aby oguréčky nepřišly k úhoně. Její předtucha fungovala neomylně, takže se na ni dalo klidně spolehnout tak, jako dnes bereme vážně předpověď počasí v televizi.

Často, když venku prší a já hledám deštník, si vzpomenu na příhodu s babiččiným deštníkem, jak babička říkávala parazolem. Také tehdy se její předvídavost splnila do puntíku.